MUDr. Antonín Woldřich, primář.

Ve Zhůří (Haidl) u Rejštejna žilo převážně německé obyvatelstvo. Jednou z výjimek byla rodina Voldřichů. Josef se sem přistěhoval ze Stach někdy koncem první poloviny 19. století. A založil zde rod poměrně rozvětvený. Ženil se celkem třikrát a měl 10 dětí, z toho 5 synů. Osud většiny z nich byl, z pohledu češství, smutný. Promíchali se s původními obyvateli a po záboru pohraničí Hitlerem dostali na vybranou: přijmout německé občanství, nebo se odstěhovat. Volili první alternativu. A po válce byli povětšinou odsunuti. Ti ze smíšených manželství kteří zůstali, se nejdříve museli vystěhovat, neboť prostor Zhůří zabrala armáda a osadu zlikvidovala. Do Německa za příbuznými odešli oficiálně koncem sedmdesátých let.

Jiný osud měl Josefův syn Franz. Nějakým způsobem získal místo portýra v akciovém pivovaře v Plzni. V Plzni se také oženil s Annou, dcerou Martina Eberla, měšťana a majitele domu č. 75 v Horšovském Týně. 14.11.1899 se jim narodil syn Antonín Jan Nepomucký. Byl nejstarší ze čtyř sourozenců. Osud Johanna a Emilie nám není znám, Barbora zemřela měsíc po narození.

Zřejmě nadání Antonína a snad i postavení tchána jej zavedly do Prahy, kde vystudoval medicínu a stal se lékařem. 4. června 1932 se v kostele u Svatého Víta oženil se Štěpánkou Machleidtovou. Přišla válka a Antonín si dobrovolně zvolil cestu. 15. května 1942 se nechal z Antonína Woldřicha přejmenovat na Anton Woldrich. Stal se členem NSDAP a SA. A protože byl zřejmě i dobrým lékařem, získal místo primáře chomutovské nemocnice. Bydlel Chomutov, Husova 61.

Svědectví o jeho působení v nemocnici v Chomutově nejsou. Zatčen byl 17.12.1945. Pří rozhodování o uvěznění nebo odsunu bylo rozhodnuto o odsunu a byl předán do internačního tábora. Ke dni 20. 10. 1946 je evidován spolu s dalšími dvěma německými lékaři ve stavu okresní nemocnice Chomutov jako ošetřující lékař ve sběrném táboře Střímitz. Zatímco jeho manželka Stefi Woldrich byla evakuována v transportu č. 2, Anton odejel s posledním transportem č. 30 ve vagonu č.19/13. Lékařskou praxi provozoval Anton i po odsunu. V německém Ottobrunu zastával post primáře tamní nemocnice. Zemřel bez potomků 29. 3.1986.

Hynek Voldřich, cirkusový manažer.

„Jó Nácek Voldřich, to je živá legenda“. Shodně potvrzují JUDr, PhDr Zbyšek Podstata, celoživotní aktivní artista československých cirkusů i Jaroslav Štolfa, bývalý obchodní vedoucí cirkusu Humberto v roce 1986.

Hynek pocházel z nábožensky založené rodiny. Jeho otec, rovněž Hynek, kromě ševcovství i kostelničil. Jeho kariéra tak byla predurčena. Byl inteligentním a nadaným dítětem, krásně zpíval. S vizí budoucího faráře nastoupil do semináře u Křížovníků v Praze (dnešní státní knihovna). Pod okny jeho světnice jednou, a pak častěji, se ozývalo hvízdání. Stachách přijeli do Prahy muzicírovat a zastavili se pro mladého seminaristu. Uměl přece krásně zpívat. Svinuté prostěradlo z okna bylo prostředkem k cestám tam i zpět.

V roce 1922 v Praze hostoval cirkus Kludský. V řadách muzikantů byli Stacháci a jejich prostřednictvím se Hynek seznámil s majitelem cirkusu Kludským. A stal se z něj cirkusový manažer. Kludskému se na počátku Hynek do kšeftu moc nezdál, protože prý neuměl krást, nicméně Hynka přijal jako obchodního vedoucího.

Jedním z prvních úspěchů Hynka v nové funkci byl zájezd do Bělehradu. Kludský tam sice hostovat neměl, ale Hynek šel „omrknout plac“. V Bělehradě se setkal se Sarasanim, majitelem stejnojmenného slavného cirkusu. Dovednou diplomacií Hynek přesvědčil Sarasaniho o tom, jak je Bělehrad zlatým dolem pro cirkusy a coby konkurenci mu trh postoupil za odstupné, prý za 200 000 dinárů. Ty jemu a jeho přátelům zpříjemnily pobyt v Jugoslavii v místech, kde Kludský hostoval.

Hynkovou doménou byl prostor kolem cirkusového stanu. Jako velikou laskavost za stodinarový poplatek dovolil podomním obchodníkům, aby si své stánky postavili podél šapitó. Jednu ze stodinarovek pak předal veliteli místních policajtů. Prý aby kramáře vyhnal od šapitó alespoň 50 metrů. Tak se mu uvolnilo místo pro další kramáře.

Hynek se stával pro Kludského nepostradatelným. Byl pověřen i úkolem najít Kludskému jeho ztraceného psa. Hynek ho našel hned druhý den. Našel ho tam, kde ho den předtím sám přivázal.

Jednou Kludský vyhodil artistu uprostřed sezony. „Hynku pomoz“, znělo od artisty. Hynek vždy doprovázel Kludského s rodinou na mši do kostela. Jednou však šel dříve a Kludský spatřil Hynka již klečícího a plačícího před zpovědnicí. Hynek se prý zpovídal z hříšných myšlenek, jimiž artistovi před Bohem ublížil. Artista byl přijat a večer vystupoval.

Hynek si namluvil „dámu“. Když jednou putoval s Kludským od hospody k hospodě, dáma, nepochybně po domluvě s Hynkem, se jim připletla do cesty. Na Kludského udělala dojem a ten ji pozval do vinárny. Dojem znásobila zkazkou, že je ženou hejtmana a pije pouze kávu. Hynkovi předtím s dámou vznikly nezaplacené výdaje. A situace ve vinárně využil doporučením Kludskému, aby paní hejtmanové koupil prsten a to v hodnotě 8 000 Kč.. Sám dárek obstaral, nechal Kludským schválit a zajistil i dárkové zabalení. Při něm prsten nechal vyměnit za jiný s poloviční cenou. Kludský tak nevědomky zaplatil Hynkova dobrodružství s dámou a Hynkovi navíc zbyly 4 000 Kč pro pozdější dobu.

Karel Kludský se v Německu setkal s majitelem cirkusu, zřejmě Henri, a zjistil, že tento cirkus má podnikového právníka. Po návratu domů Hynka jmenoval doktorem práv. Od té doby byl Hynek JUDr, podnikový právník a tajemník cirkusu Kludský.

Cirkus Kludský zanikl v roce 1934. Traduje se, že Hynek šel místo Kludského odsedět trest do vězení za daňové podvody, ke kterým svou měrou jistě přispěl. Kludský z vděčnosti, že jeho jméno bylo soudem očištěno, nechal Hynkovi postavit vilku poblíž Ostravy.V roce 1938 Hynek nastoupil k cirkusu Henri, který v tu dobu patřil jistému Čechovi Fialovi. Následující léta nebyla ani pro Hynka lehká. I nadále však řešil problémy velkoryse. Když cirkusu v nějakém místě úřady odmítly poskytnout povolení k produkci, Hynek si nechal vytisknout vizitky ředitele mezinárodní agentury z Berlína, vypůjčil si šaty a místní hejtman nejenže mu povolil hostování cirkusu, ale ještě se panu řediteli, JUDr Hynkovi Voldřichovi cítil zavázán za to, že nepřišel o místo.V Čáslavi se cirkus Henri pokoušel postavit šapitó na náměstí. Němci jim v tom chtěli zabránit. Hynek jen mrkl na montážní partu a protože počasí bylo chladné, zašel s Němci do blízké hospody. Když je na mol z hospody vynášeli, cirkusový stan stál, neboť „Hynkův cirkus pracuje pro vítězství říše a pomáhá uzdravovat hrdinné německé vojáky“. Je známo, že za války byly některé potraviny nedostupné. Na příklad zrnková káva byla jen pro německé obyvatelstvo, Hitlerovu armádu a Hynkovy cirkusové opice. Do ledna 1945 prý německé úřady věřily, že cirkusové opice nemohou existovat bez zrnkové kávy, stejně jako lvi bez kila svíčkové týdně. Zbožnost Hynkovi zůstala. Zejména ve stavu lihového opojení. Za války prý v Ostravě v hospodě U Karla sloužil mši. Celou, jak se to v semináři naučil. Ministranty mu dělali dva gestapáci. Následující den dostal od německých úřadů pro cirkus poukaz na dřevo.

Hynkovy cirkusy byly jeho nepochybně velkou osobní zásluhou vyprodány. Když však za „slavným stachovským ředitelem a advokátem“ přijeli krajané, seděli vždy v prvních řadách a šlechtických lóžích. A zadarmo. Jak to Hynek dokázal – nikdo neví. Po válce Hynek postavil v Ostravě dřevěný cirkus. Sice bez povolení, ale prošlo mu to a byl jmenován ředitelem. Z titulu funkce si přivlastnil i cirkusovou pokladnu, resp. celý její obsah. Pracovníkovi Státní kontroly sice vydal od pokladny klíč, avšak samotnou pokladnu hlídala doga, která nereagovala na odvolání. A tak se kontrolor s Hynkem museli nějak domluvit. Jak asi?

V r. 1930 se Hynek v Košicích oženil s Eleonorou Vystavělovou, baletkou v cirkusu. Potomky zřejmě neměli. Pochován byl na Ostravském hřbitově roce 1963 nebo 1964.

Josef Voldřich, listonoš.

Josef byl obyčejným listonošem v Rejštejně. „Slavným“ se stal až interpelací poslance Krebse ministrovi pošt a telegrafů o nepřístojnostech při doručování časopisů, dopisů a balíků ze dne 25. října 1927. Jedním ze tří uváděných důvodů byl i tento – viz citace z interpelace:

„Dále přikládám dopis advokáta dra Františka Zinka z Ústí n. L., Dlouhá ulice číslo 14, z něhož jest patrno, že listonoš J. Woldrich u poštovního úřadu Rejštejn na Šumavě nedoručoval zásilky časopisů předplatitelům Antonínu Häuslerovi z Nového Domu, Jakobu Hablerovi, dřevaři z Hirchensteinu a Otovi Webrovi, voraři ze Svojše, vesměs poště Rejštejn, ačkoliv nakladatelství časopisu zasílalo časopisy pravidelně každého týdne. Listonoš Woldrich napsal svémocně na novinovou pásku poznámku „Nepřijato, zpět“ a noviny vrátil. Ze svrchu uvedeného dopisu advokáta dra Zinka vysvítá, že uvedení předplatitelé časopis skutečně objednali, že jim však nikdy nebyl dodán, nýbrž jej listonoš svémocně vracel. Nakladatelství časopisu zažalovalo listonoše Woldrich na náhradu škody a rozsudek již nabyl právní moci. Woldrich tedy bude musit časopisu škodu nahraditi. Naproti tomu škodu způsobenou tím, že dodávka byla odepřena, nelze vůbec ani dobře nahraditi.

Těmito třemi uvedenými případy přesvědčí se pan ministr pošt a telegrafů, že doručování pošty bylo bohužel v poslední době ponecháno přímo svévoli jednotlivých činitelů. Že tyto poměry musí však mimořádně škoditi všeobecné dopravě, netřeba zvlášť dokazovati.

Táži se tedy pana ministra pošt a telegrafů:

1. Jest ochoten uvedené tři případy důkladně vyšetřiti a viníky pohnati k odpovědnosti?

2. Co zamýšlí pan ministr učiniti, aby příště zvláště dopisy, balíčky a časopisy byly doručovány s větší přesností a svědomitostí?“

A zde je výňatek z odpovědi ministra:

„Pravda je, že doručovatel poštovního úřadu v Rejštejně, Josef Woldrich, vrátil několik výtisků časopisu „Der Nationalsozialist“. Činil tak v nejlepším úmyslu, ježto přijetí prvního čísla bylo v nepřítomnosti adresáta jejich manželkami odmítnuto. Postup tento nevyhovuje arciť platným předpisům a proto byl zmíněný doručovatel vhodně poučen.“

V Praze dne 24. února 1925.

Ministr pošt a telegrafů:

Dr. Nosek v.r.

Maria Josepha Reiter a Ferdinand Woldrich

Ferdinand byl starším bratrem Wilhelma Richarda Antona Woldricha, o němž je budoucí stať.

Maria, známá jako Mimi či Mitzi, se narodila 23. prosince 1911 v Berchtesgadenu. V 16 letech, v době kdy pracovala v obchodě svých rodičů, se seznámila s Adolem Hitlerem, který Berchtesgaden rád a často navštěvoval. Hitlerovi bylo 37 roků a začal se Marii dvořit. Chodili spolu na procházky, navrhl jí i svatbu, avšak až po splnění svého poslání. Poté co do ústředí NSDAP přišly anonymní dopisy, v nichž stálo že se Hitler potlouká s nezletilými dívkami a svádí je, začal Hitler Marii ignorovat a známost přerušil. Zamilovaná Maria se v roce 1928 pokusila o sebevraždu oběšením.

Po této události se v roce 1930 provdala za erdinanda Woldricha, vlastníka hotelu v Innsbrucku. Manželství však nebylo šťastné a tak Ferdinanda opustila a rozvedla se s ním.

Prostřednictvím Rudolfa Hesse se později dozvěděla o stálém zájmu Hitlera o ni. Odcestovala proto do Mnichova, s Hitlerem se setkala a strávila s ním noc. Hitler opakovaně odmítl svatbu, tentokráte i proto, že by ho vztah s rozvedenou ženou, která opustila manžela, politicky poškodil. Maria odmítla jeho myšlenku stát se jeho milenkou a provdala se za Hauptsurmführera Georga Kubische, pobočníka Josepha Goebelse. Ten byl v roce 1940 zabit během bitvy u Dunkerque, načež Hitler poslal Marii 100 rudých růží. Hitlerova sestra Paula po válce tvrdila, že Hitler byl do Marie stále zamilovaný. Byly také nalezeny dva dopisy Marie Hitlerovi, napsané v láskyplném duchu a použitá slova naznačovala intimitu.

Potřetí se Maria provdala v roce 1945 za Waltera Zierahna, bývalého vojáka SS, který zůstal částečně ochrnut po bojích v Norsku. Když zemřel, nastoupila do domovu důchodců v Mnichově. O svém vztahu s Hitlerem dlouho mlčela. Až v roce 1959 poskytla rozhovor německému časopisu Stern. Na konci zůstala opuštěná. Hledala útěchu v alkoholu, měla deprese a trpěla sklerózou. Zemřela ve svých dvaaosmdesáti letech v červenci 1992.

Baletka Eleonora

Anton s manželkou a tchyní

Images