Prof. Dr. Jan Nepomuk Woldřich, geolog, paleontolog a archeolog.

Jan Nepomuk se narodil 15.června 1834 ve Zdíkově. Obecnou školu vychodil ve Zdíkovci. Od roku 1845 navštěvoval „Normal – Hauptschule“ v Českých Budějovicích. Rovněž tam studoval na piaristickém gymnasiu. Na universitě ve Vídni studoval přírodní vědy a zde také v roce 1859 dosáhl doktorátu filosofie. V roce 1893 byl jmenován řádným profesorem geologie a paleontologie na české univerzitě v Praze, kde působil do roku 1905. Zemřel v Praze 3. února 1906, pochován je na vinohradském hřbitově.

Význam jeho celoživotní práce spočívá v tom, že se velkým podílem zasloužil o poznání jihočeské fauny, především výzkumy v okolí Sudslavic a údolí řeky Volyňsky, ale i fauny na jižní Moravě, v okolí Prahy, severních Čechách, v zahraničí v Dolním Rakousku, Dalmacii a Istrii.

Velkou měrou přispěl k archeologickému výzkumu jižních Čech. Provedl řadu výkopů na pravěkých sídlištích a prokopal desítky mohyl z doby bronzové až slovanské. Výzkum prováděl především v širokém okolí Českých Budějovic, Týna nad Vltavou, Vodňan, Netolic, Volyně, Protivína a Písku.

Výsledky své práce pečlivě publikoval, doprovázel je četnými kresbami předmětů i plánky jako půdorysy hradišť, profily zkoumaných opevnění apod. Jeho publikace a dokumentace dodnes slouží jako velmi užitečné a potřebné při dalších archeologických výzkumech v jižních Čechách.

Vedle této činnosti se podílel i na studiu paleolitu v Čechách a zasloužil se zánik mylné teorie o megalitických stavbách a tzv. obětních kamenech.

Angažoval se i politicky. 7.2.1889 se stal jako nezávislý poslancem říšského sněmu, když nahradil A. J. Schwanzerberga.

Zemřel 3. února 1906.

Zdíkov si svého rodáka váží. Na jeho rodném domě č. p. 168 je pamětní deska jejich významného rodáka a jeho jméno je uvedeno i v reklamní brožurce o mikroregionu Šumavské podhůří, vydané obecním úřadem Zdíkov v roce 2006.

Podle některých pramenů byl jan Nepomuk na sklonku svého života povýšen do šlechtického stavu. Informaci se však nepodařilo potvrdit.

Plk. Alois Voldřich JUC, námořník.

Alois se narodil 14. května 1865. Po obecné a střední škole se zapsal na studium práv. Ty sice dokončil, ale v důsledku úmrtí otce neměl finanční prostředky na úhradu poplatků spojených se závěrečnými zkouškami. A tak titul nezískal. Vstoupil do služeb c. k. rakouského námořnictva jako intendanční (zásobovací) důstojník. Zajímavost této služby popisuje v rukopisech, které jsou k dispozici, nicméně pro svou rozsáhlost je zde uvedena pouze ukázka z jeho přednášky ve Slovanské besedě konané 22. března 1899. Z cesty do Egypta přivezl z Palestiny trnovou korunu, která je dodnes uložena v zasklené skřínce v kostele ve Staších.

Alois měl Stachy velmi rád. Významnou měrou se zasloužil o postavení rozhledny na Javorníku. V roce 1939, v době záboru pohraničí Hitlerem, bylo jeho zásluhou, že hranice záboru byla vedena mezi Chalupami (dříve Německými Chalupami) a Oubyslaví, zatímco původní záměr předpokládal zábor celých Stach.

V roce 1899 se Alois oženil s druhou dcerou Klapzubových Zdenou, když jejich první dceru si vzal jiný Voldřich – soudce. Třetí dcera si vzala jistého pana Měšťánka a jejich dceru si vzal – další Voldřich.

V československé armádě dosáhl Alois hodnosti plukovníka. Zemřel 5. srpna 1950.

Ukázka z přednášky O Krétě roku 1897.

„Krejčí, ale ne ten, co jsem mu byl donedávna za tyhle civilní šaty dlužen, ale doktor Krejčí, plukovní lékař z Prahy, mi onehdy řek´ přímo do očí, že mi nevěří, leč 35 procent, protože prý mariňáky zná jako báchorkáře, kteří jsou v tom ohledu ještě horší než vojáci pozemští, těm prý možno dokonce až do padesáti procent věnovat víry; jinak ale abych už začal třebas od Adama.

Proti podobným výtkám vidím se nucen napřed se ohradit a nedadouce se nikterak plésti takovým smělým podezříváním, chceme zde podati nelíčenou a jistojistou – pravdu.

Ano! Velectění mládenci čestní i od kosti, vítaní hosté a velevážení sousedé, vždyť se na to pamatuji jako dnes, bylo to tenkrát po té nešťastné noci, co jsme u karet se déle zdrželi, jakkoliv to nebývá naším zvykem, to může Jiřík, tak i mnohý stoupenec strany vládní ba i dekadentské dosvědčiti, neboť nám aspoň ještě nikdo nedoporučoval zvláštního průvodce z hospody domů – ano! po té noci , co jsem tam spad na pikovou dámu v betlu při preferenci a právě zdálo se mi , že mně mohlo podnesení kárového esa spasiti, když se rozlétly dveře mého, na pevné zemi se nacházejícího pokoje, a v nich se objevil ramenatý námořník – dalmatinec, koktaje tento meldunk: „Pan velitel Vám vzkazuje, že by Vás dnes moc rád viděl na lodi STEFANIE, protože vypukla vojna a my máme jeti na Krétu a sice hned!“

Překvapen, vyskočil jsem z postele, přímo do lavoru….“

Images